OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Atmosféra ustúpila a zostala len šeď. Melódie sa stratili a zostali len prázdne miesta...Aj takto stručne by sa dal charakterizovať posledný počin pomerne známych nemcov AGATHODAIMON. Tentokrát platí, že čím dlhšia doba uplynie medzi dvoma albumami tým úmernejši je nasledovný neúspech.
Keď si spomeniem na „Chapter III“, kde sa kapela predstavila vo vynikajúcej forme temer po všetkých strankách a priniesla výborný energický materiál nabitý ako blackovou zúrivosťou, tak i mnohými zdarilými melódiami a špecifickou temer až romantickou atmosférou. Na „Serpents Embrace“ síce nájdeme pomerne to isté, lenže v trocha inom podaní, tentokrát horšom. Aj keď rozbeh vyzerá sľubne a zdá sa, že tu máme „Chapter IV“, tak s postupujucími minútami sa u mňa len dojmy z jednotlivých trackov zhoršujú. Zvuk, štylizácia a riffy zostali temer nedotknuté vo svojej podstate, nápady ale akosi došli. Tu by som mohol aj recenziu skončiť. Hodnotenie 5.5 by na základe toho bolo až príliš neadekvátne. Teda, aby som len nekritizoval, nájdu sa aj celkom svieže, tiež nejaké tie predtým u AGATHODAIMON nepočuté postupy, lež je ich ako šafránu. Výraznejšie je použitá elektronika tvoraca chvíľami celkom svieže melódie, kde by som napríklad vyzdvihol titulnú „Serpents Embrace“... Tradične príjemné je striedanie melodických vokálov a blackového škrekotu. Práve tieto čisté odľahčenejšie a atmosférickejšie party tvoria podľa mňa najvydarenejšie chvíle pri počúvaní... Výraznejším dojmom pôsobia tiež sóla, alebo akustické vyhrávky s jemným nádychom epiky. Je treba poznamenať, že to už tu raz bolo...a v lepšom prevedení samotnej kapely. Aj teraz pri písaní týchto riadkov a počúvaní nahrávky mi pripadá, že dobré nápady su zabité vatou nemelodických nasekaných riffov, respektíve pričastým opakovaním tohto istého motívu. „Žiarivým“ príkladom v tomto by bola napríklad „Faded Years“, alebo „Bitter End“... Na druhej strane celkom zaujímavým experimentom je „Solitude“, klavírna skladba s elektronikou a ženským vokálom s pochmúrnou atmosférou... Paradoxne pre mňa to najlepšie prichádza v závere albumu v podobe „Feelings“. Táto skladba sa ozaj podarila a keby tak vyznel celý album hodnotil by som ďaleko vyššie. Tu AGATHODAIMON použili všetky postupy, ktoré robia ich tvorbu zaujímavou. Ostré riffy s melancholickým podtónom príjemná harmónia a čisté vokály všetko pestro zaranžované. Zvukovo a produkčne sa nič oproti minulosti nezmenilo..
Žiaľ, možno som od tohto albumu očakával príliš, ale plynie ako ťahavá padajúca kvapka medu. Pomaly nevýrazne prejde okolo vás možno s trocha sladkou príchuťou v podobe niekoľkých výborných momentov. Ináč však nezanechá nič hlboké, ani prevratné. Tam kde boli predtým silné nápady a melódie, je tentokrát len vata.
Pre mňa jednoznačné sklamanie...V podstate sa jedná o album veľmi podobný predchádzajúcemu, ochudobnený však o výrazné melódie a nápady. Veľa vaty, veľa opakovania, žiadne výrazne dojmy. Zopár príjemných partov by sa našlo, to ale tentokrát nestačí.
5,5 / 10
Frank "Akaias" Nordmann
- gitary, vokál
Felix Ü. Walzer
- klávesy
Darin "Eddie" Smith
- basgitara
Matthias R.
- bicie
Sathonys
- gitary, vokál
1. Cellos For The Insatiable
2. Serpent's Embrace
3. Rebirth
4. Light Reborn
5. Faded Years
6. Solitude
7. Limbs Of A Stare
8. The Darkness Inside
9. Bitter End
10. Feelings
Phoenix (2009)
Serpent's Embrace (2004)
Chapter III (2001)
Higher Art of Rebellion (1999)
Blacken The Angel (1998)
Near Dark (1997)
Carpe Noctem (1996)
Mě německý black nikdy neinteresoval
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.